stránka 1 | 2

Dračí pohádky

Čmukaři z Modřišic se svými Dračími pohádkami. Totální divadlo v malém, pro dospělé i pro děti. Hravé, plné nápadů, přirozené v projevu živého herce, který prozrazuje svůj loutkářský původ tím, jak se proměňuje pomocí rekvizit, nabité fantazií v práci s loutkou, oplývající nenásilným a jemným humorem. A hlavně:nezneužívá epické vyprávění, jde rovnou k akci, má smysl pro únosnost zvolené formy, pro její jednoduchost spočívající v přesně odhadnutých možnostech loutky i vlastních schopnostech hereckých obou režisérů, autorů, výtvarníků a samozřejmě herců — Daniely Weissové a Jaroslava Ipsera. Tohleje pro mě — mám-li už ten termín použít — vskutku autorské diva­dlo, protože tvořivě, nově vypovídá: jako tom, co se hraje, tak i o těch, kteří to hrají.

Jan Císař  (Československý loutkář 8-9/1982)


 

Dobrá rána
Dobrá rána je autorské dílo Weissová, Zemenová, Ipser, jež si to napsali, zrežírovali a také v tom hrají. Ve všech těchto "autorsko-divadelních složkách" sázejí na to, co bezpečně umí. Na své komediantství a humor. Čmukaři si léty vytvořili osobité fluidum autenticitou, a obecenstvo je vždy s  úsměvem očekává a vítá. Takže výsledek – dobře udělaná sranda, obsažená v několika krátkých příbězích. To jak je inscenace udělána napovídá, že je určena pro poutě a vůbec hraní venku.

 

7 trpaslíků a Sněhurka
Otočení slov v titulu odpovídá, protože Čmukaři odemykají svou divadelní adaptaci právě přes trpaslíky. O ně tu jde především. Pohádka je nazírána z úhlu jejich světa. Oni jsou jacísi "cesťáci " , putují od království ke království a brání zlu. Nejvíce jsou proti zlým královnám. V divadelní prezentaci jsou trpaslíky maňásci, manýry mají z rakvičkárny, zatímco královna, princ a Sněhurka jsou velké marionety. Trpaslíci jsou živě animováni oproti statičtějším marionetám.Tento půvabný inscenační nápad - princip pokoušející se překonat disneyovskou inscenační tradici, neobrací příběh na ruby. Skoro všechny motivy klasické pohádky jsou zachovány a inspirativně sděleny.

 

Lárk Íčičok
Výstavním exemplářem v naší sbírce samorostů jsou ČMUKAŘI. Hrají spolu už mnoho let (aniž jsou manželé), čas od času se jim soubor rozroste, čas od času zmenší, ale Daniela Weissová s Jarosla­vem Ipserem zůstávají, aby táh­li čmukařskou káru dál. Tak tomu bylo i letos. Sami dva zdramatizovali, zrežírovali, vy­robili i zahráli inscenaci LÁRK ÍČIČOK. Jsou to čtyři pohádky ze sbírky Kočičí král, kterou z pohádek anglických, skotských, irských a velšských do češtiny přeložil a pro nakladatelstvíAlbatros připravil Pavel Šrůt. Jsou to pohádky šťavnatě strašidelné a suše humorné. Šrutův překlad nám je navíc před­kládá v libozvučné lapidárnosti, v níž dokáže krásně rozvíjet synonymické variace i nonsens, jež ani češtině nejsou cizí. >Dramaturgická skladba čtyř po­hádek je perfektní: první z nich >— Kočičí král — je hrobnická anekdota, druhá — Dvě ses­try — horror o kouzelníkovi, který unáší do své sluje vese­lé děti, aby se mohl kochat jejich pláčem. třetí — nejdelší a dějově nejbohatší — pojednává o vdově a jejich třech synech putujících do světa za štěstím. Nechybí v ni Rodorovous, čaro­dějnice, nebezpečí, úklady ani happy end. A když je tím diva­delní čiše už naplněna a divák logicky podle všech konvenci chce srdečně zatleskat, přidají Čmukaři ještě „večerniček" — Pidipohádku s málem kanibalským koncem. Právě přídavek Pidipohádky dovršuje svrchova­nou rozmarnost, která je poci­tovým leitmotivem celé insce­nace. Hru uvádíme v tomto čís­le, takže se o ni nebudu dál šířit. Jenom chci připomenout, že Dada Weissová úvodem osloví dětské publikum a uvede anglic­ké pohádky s tím, že na rozdíl od našich jsou ukrutně straši­delné, protože anglické děti se hrozně rády bojí.

Třebaže je inscenace mobilní a skladná, scénicky je bohatá a funkční. Veliký, z látky rafi­novaně ušitý paraván s mnoha průvleky, kapsami či rozparky je výbornou variabilní scénou, kde mohou hrát oba herci v jednoduchých náznakových pře­vlecích (šátek, loktuše apod.), i z textilu vyrobené spodové lout­ky.

Jen přídavek — Pldipohádka — se hraje na dvou malých marionetových jevišťátkách, která mají herci zavěšena kolem krku. Oba herci s rozkoší zvládají všechny role, když je potřeba, vykouknou z paravánu „osobně", nebo v další roli, ale ne na dlouho, protože vzápětí musí být zpátky, aby se chopili ma­ňásků. Nezastírají, že jsou na všechno sami, ale ani to nezdůrazňují. Jsou dokonalí v nad­sázce i .zkratce. Ať jde o jemně ironizovanou lyriku, nebo řádně přitvrzený .kameňák", jejich vlastní český humor přebírá znaky našich představ o humo­ru anglickém. Je to jedno z je­jich zatím vůbec nejlepších představení. A není třeba dodá­vat, že u dětské poroty jedno­značně zvítězili. Už dávno jsme se my, dospělí, spolu s dětmi tak srdečně nezasmáli!

 

(Československý loutkář11/91)


 

Léčba neklidem
Dvě věci jsou pro mne na této inscenaci především pozoruhodné. Způsob jimž se noví členové sžili s jeho jádrem – J. Ipserem a D. Weissovou – v jeho základním divadelním ladění, i způsob, jak soubor přijal hluboce a tak říkajíc beze zbytku za svou Sakiho poetiku. Samozřejmě, ono to spolu souvisí. Jemná, ironická, pře­mýšlivá poloha humoru je souboru -jeho jádru - vlastní, prezentuje se skrze herectví jako celistvý výklad i pojetí divadla, literatury, světa, sku­tečnosti, prostě všeho. Saki této nej­vnitrnější a nejbytostnější podstatě Čmukařů dodal jenom jedno navíc: hořkou krutost každodenních jevů, jež se stávají bizarními a někdy při vší "humornosti" i děsivými. Loutkářská invence souboru, jeho schop­nost přetavovat "témata" či názor, či vztah k problému do akce, do za­cházení s předmětem či loutkou, je cosi, co této symbióze vnitrosouborového vidění a literární předlohy propůjčuje posléze společného jmenovatele. Ne vždy se ten společný jmenovatel dá provést dokonale. Poslední povídka Sredni Vaštarje zatracený oříšek a její mnohostranná dimenze, tak silně působící v literatuře, je jevištěm, jeho prostředky, skoro nezvládnutelná. Stejně tak Ipserův deštník nemůže svým otáče­ním vyvolat dostatečně divadelně účinný obraz zběsilého kolotoče, jejž politikovi ve volební kampani připravil v noci pozorný, ale poně­kud zvláštní hostitel proto, aby jeho mysl odvedl od volebních starostí a dopřál mu klidný spánek. Leč to nic nemění na tom, že celé tohle představení dýchá pro mne tím, co jsem řadu let v amatérském divadle hledal a hledám dodnes: Kolektivní tvo­řivost, jež ničím nesvázaná, ve všech směrech na čemkoliv nezá­vislá, dává příležitost k tomu, aby se projevila osobitost stanovisek, ná­zorů, postojů, pocitů. Chcete-li: jisté jedinečné divadelní myšlení.

Jan Císař


 

Pletené pohádky
Inscenace vznikla v roce 1983, ale minula se tehdy s krajskou pře­hlídkou. Na přestavení není ale proměna času vidět. Inscenace je loutkářským myšlením a uměním stále svěží - výborné divadlo pro děti a plnohodnotná zábava pro dospělé. Čtyři příběhy se propoju­jí v inscenaci v systém příběhů hraných stejnými loutkami s pro­měňujícími se úlohami. Jen úvod poněkud nesouzní se způsobem vedení loutkových příběhů. Zdá se, že příčina je dána na začátku nejasným vztahem mezi oběma spoluherci.

 Jan Merta
(49.Loutkářská Chrudim – RÁDLO)

 

Začínám se bát. Doběhnu do cíle? Vydr­žím nápor .jedenadvaceti kilometrů" mara­tónu v Jesličkách? Ach, krize sedmnáctého kilometru. Budu ještě schopen vnímat inscenaci, která mě upřímně nadchla před ??? lety? Mám opravdu strach. A s touto obavou use­dám, už po sedmnácté, naštěstí na tvrdou židli hlediště v Jesličkách. Ale divadlo začne jako hokejový zápas, ve kterém padají góly přímo z buli. Než se stačím rozkoukat a zavzpomínat, jak že to hráli před lety, otřásám se smíchy spolu s celým sálem. Útok na naše bránice je veden s brilantní kombinací a skvělou nahrávkou na smeč. Hra má spád, vtip a hráči mají skvělou „techniku hole“. Hraje se na čtyři čtvrtiny, tedy čtyři pohádky, kde Koza, Kůzle, Vlk, Liška, Zajíc a Mravenec mají roli „mužstev - útočníků a
obránců" a Jarda a Romana vystupují coby „nehrající trenéři". Než se kdo z nás naděje je tu „závěrečný hvizd" a tribuny bouří nadšením. Byla to skutečně skvělá hra! Skvělá režie celého zápasu. Se slzami smíchu v očích si vyba­vuji i „dresy" loutkového mužstva a musím po právu konstatovat, že také ony připravily mnohé gólové šance a nic nepopletly. Ať žijí  Č
mukaři.

Karel Vostárek
(Amatérská scéna 2/2000)

 

 Tak asi (odhadem) 18 let stará předloha. I po této době zůstala jak v textovém základu, tak ve výtvarnu velmi živá. Místo Dády hraje s Jardou Romana Zemenová. Vkladem je samozřejmost existence obou aktérů na jevišti, schopnost vzájemné komunikace a pře­devším práce s loutkou. Jsou mistry v neustálém rozvíjení situací, ve vypracování přesného temporytmu. Způsobem herectví se trochu liší expozice, a v závěru pak, kdy chtějí podobným způsobem celek uzavřít, by to chtělo razantnější konec. Ale i přes tuto drobnou připomínku je to kouzelné.

Alena Exnerová
(LOUTKÁŘ 2000)

stránka 1 | 2

 

 

 


o souboru | repertoár | co jsme hráli... | historie | recenze | kontakt | autor

 

© 2004   tR designs  &  Čmukaři